Název výstavy

Sochy příběhy - nazval jsem takto mou budoucí výstavu v muzeu v Jílovém u Prahy. Bylo potřeba říci název, a tak jsem napsal ten nejpoužívanější pro sochy, které dělám. Teď mi to ale vrtá hlavou díky dnešnímu setkání s člověkem, který je velice přemýšlivý a s nímž jsem hodinu a půl strávil v báječném rozhovoru o zkrácení vnímání na pouhé pojmy, nazval to "výroky o skutečnosti". Bojím se zkrácení, nechci přijít o skutečnost. A tak se pokusím o vysvětlení, jen tak, pro sebe, možná i pro někoho, kdo čte dlouhé texty. Pokusím se neříci výrok o mých sochách, ale vrátit název výstavy do krabičky, která nebude otevřena. Pociťuji příběhy, jejich plynutí, jádro, náboj, abstraktní pravdu, konkrétní osobu, která nevědomky příběh naplňuje. Vidím před sebou děj, někoho, kdo je tímto dějem zcela pohlcen, až se stává jeho obrazem, zpodobněním, později ikonou, světcem. Stane se pojmem. Příběh svatého Tomáše - Zaváhání. Příběh svatého Norberta... Příběh toho a toho - to a to. Nejraději by bylo zahodit popisky. Možná by stačily pouze popisky. Jsem člověk, který pracuje s kamenem. Přitahuje mě to. Když dlouho nemohu otesávat kámen, jsem nervozní, kreslím alespoň to, co budu tesat, až bude příležitost. Čím delší je čekání, tím větší nervozita. Potom je možnost, mám čas, mám dar času. U kamene nastává bezčasí, vypínám myšlení. Začíná příběh. Není to vzdálený příběh někoho. Jde o sled uskutečněných rozhodnutí. Rozhodnutí ne myšlenkových. Rozhodnutí rukou, očí. Vtahování do těchto rozhodnutí. Následnost jednotlivých mikro činů - jednotlivých úderů kladiva do dláta v souladu s viděním. V kameni je každý úder zvláštní svou důležitostí. Nelze jej vrátit. Odpadlá část (šibra) se už na původní místo nikdy bezchybně nepřilepí. Je nutné přijmout zodpovědnost za každý úder. Přitom nelze rozumem zodpovědnost řídit. Tesání je nemyšlenkové, síla úderu i směr jsou podvědomá funkce citu. Rodí se dobrodružný příběh. Zažil jsem několik zvláštních chvil při opracování kamene - krystalicky čistý děj toho, co jsem zmateně právě popsal. Byla to chvilka, kdy jsem se díval na své ruce, jak pracují. Popisovaly ne to, co si myslím, ale to, co jsem právě v posledních měsících prožíval. Byl to vzorec mého příběhu. Tvar se obracel, z jedné strany na druhou. Uvědomil jsem si, že to není žádná výjimečnost. Tak se to stává nyní a již to bylo, bude. Ale jak. Odkud to přichází, je a kam jde. To už je silný kafe, kam až zašlo pouhé obyčejné ťukání do kamene. Silný zážitek, osobní příběh, který plynul po nějakou dobu. Ta doba byla těžko změřitelná. Příběh. Příběh Obrácení. Pak další dny jsem měl možnost znovu pracovat - byl to Příběh Zaváhání. Možné bylo napsat popisky, možné bylo začít číslovat - první, druhý. V číslech se ztrácela ta krásná životnost. Přesto jsou to - kameny, mramory, sochy. Pro mě příběhy. Protiřečím si. Popisuji, dělám právě zjednodušený výrok o skutečnosti. Je to nedočkavostí, zítra, až se rozední, půjdu do dílny zažít možná nad kusem mramoru příběh ...

 
<< blog