Realizace

Portret Alice Salomon, Berlin

2011

16. února proběhla na universitě Alice Salomon v Berlíně vernisáž nově umístěné sochy – portrétu zakladatelky této university, který jsem modeloval. Portrétní tvorba je zajímavý a závazný obor sochařství. Nejtěší je konfrontace se vzpomínkami těch, kteří portrétovaného člověka znají, nebo znali. Oni jsou ti, kteří mají právo na hodnocení. Pokud se jejich vzpomínky setkají s tvary sochařského portrétu a „rozsvítí se“, oni poznají v těchto tvarech hodnotu, je to velké zadostiučinění pro sochaře. Alici Salomon jsem znal jen z fotografií, při vernisáži mě bylo jasné, že portrét se nestal pouze sochařským dílem, možná rozsvítil několik vzpomínek a tím získal svou hodnotu. Jsem rád, že tato má realizace v Berlíně našla své přijetí a pochopení. Také díky Dr. Matthiasovi Gleitze, kterému děkuji.        http://www.ash-berlin.eu                                                                                                           http://www.asbbs.de/aktuelles/nachrichten/2011/2011-02-16.html

portrér Alice Salomon vernisáž

portrér Alice Salomon vernisáž

Naše Paní nad Vltavou

2011

Obdivuji sestry Trapistky, rozhodli se postavit v Čechách klášter a za tři roky jej na zelené louce u Poličan na neveklovsku opravdu postavili. Tato komunita přišla z italského Vitorchiana, naučila se česky a začali zde žít. Měl jsem možnost jim pomoci, spolu s Hynkem Schejbalem a Tomášem Váňou jsme pro jejich kostel vytesali oltář a ambon z kamene, který sestry přivezli z Itálie. Celkový projekt kláštera navrhnul architekt Marco Annoni. Trapistky nazvaly klášter : Naší Paní nad Vltavou. Chtěly vyjádřit touto symbolikou, že klášter, zasvěcený Panně Marii se přimlouvá za celé Čechy, protože chápou Vltavu, jako řeku, která tímto územím protéká. Uprostřed srdce chtějí mít sochu, která tuto myšlenku vyjadřuje. Navrhnul jsem ji jako sochu Panny Marie, která nese ve svém srdci spící dítě Ježíše a kráčí po krajině po níž stéká voda. Socha je z italského mramoru, krajina je z české mrákotínské žuly. Sochu jsem tesal v Itálii a v Čechách Jan a Hynek Schejbalovi vytesali krajinu. Vlastní kámen krajiny je zbytkem bloku pro Mariánský sloup v Praze. Věnovali jsme sestrám kámen, protože oni se za příběh postavení sloupu přimlouvají a velmi dobře jej znají. Před několika lety věnoval klášter ve Vitorchianu tři veliké kvádry pro pražský sloup. Až nyní si uvědomuji, jak se vše zvláštním způsobem propojuje.

lidé	socha Naší Paní nad Vltavou

Sousoší pro Svatý Jan pod Skalou

2010

Velké kamenné sochy nelze vytesat za jeden rok. Mnoho let se odvíjí před vlastní prací v kameni myšlenka, že by byla možnost jejich vzniku, či obnovy. Mnoho let dozrává rozhodnutí, nezávisle na sochaři, který bude moci jednou na soše pracovat a on to často zatím ani neví. Jsme součástí daleko širších příběhů, aniž to víme. Od roku 2005 do 31. prosince 2010 jsem pracoval na sousoší Panny Marie, Sv. Jana Křtitele a Sv. Ivana pro malinké, ale velmi důležité městečko. Pro Svatý Jan pod Skalou. Toto barokní sousoší bylo v minulosti zničeno. Vymodeloval jsem podle fotografií sochu Panny Marie a z fragmentů poskládal a domodeloval sochu poustevníka Ivana. Potom jsem dva roky spolu s kameníkem Hynkem Schejbalem tesal do pískovce nové sochy. Jsou velké, jednu chvíli, když napadnul sníh a práce bylo ještě mnoho, jsem zapochyboval, zda všechno stihnu. Stejně tak, jako to bylo v životě v legendě o sv. Ivanovi. Při práci se často sochař velmi hluboce identifikuje s tematem. Stejně tak jako jemu i mě bylo pomoženo. Dostal jsem rozměr času, ve kterém je možné dílo dokončit. Díky rodině, přátelům, díky všem přes propast časovosti. Přečtěte si legendu o tomto poustevníkovi, je stará, její poselství je úžasné. A odehrála se tady blízko. Ve vesničce Svatý Jan pod Skalou.

dokončené sousoší	blok a model Marie
práce na soše poustevníka	v zimě v ateliéru

Suchdolská madonna

2010

V tomto roce jsem v létě mezi prací na pískovcovém sousoší pro Svatý Jan pod Skalou pracoval na malém mariánském sloupu. Sloup je z mramoru. Pro mé plíce je mramor odpočinek, proti pískovci je mramorový prach zdravé povětří :-) Vznikla tak Suchdolská madona. V Suchdole mám nyní mnoho přátel, je u nich.

Suchdolská Madonna

Kaple Premonstrátek

2010

 Klášter sester Premonstrátek na Svatém kopečku u Olomouce byl po navrácení v dezolátním stavu. Kaple byla v době komunismu přestavěna na tělocvičnu. Byl jsem přizván, abych navrhnul a realizoval celou novou koncepci – vizi. Byla to pro mne dlouhá a zavazující práce, nelehká, ale krásná. Poprvé jsem mohl ovlivnit celý prostor, od stěn, dlažby, lavic až po oltář a okna. V květnu tohoto roku se dokončila podstatná část a kaple mohla být vysvěcena. Zbývá ještě vytesat sochu Panny Marie, křížová cesta a další. Tento sakrální prostor však již žije, stalo se tak v roce 2010.

kaple Premonstrátek

Kopie andělů pro portál břevnovského kláštera v Praze

2009

Rok práce, rok společně s pískovcem, který se jmenuje Libná a rok se sochami malých andílků. Rok práce, kdy jsme spolu s kameníkem Hynkem Schejbalem a restaurátorkou Luckou Trunečkovou trealizovali kopie soch pro vstupní bránu břevnovského kláštera. Sochařskou výzdobu brány v roce 1740 vytvořil Karel Josef Hiernle. Sochu svatého Benedikta, velkou kartuši se znakem kláštera, kterou nesou dva andílci i dva velké anděly s insigniemi opatství vytesal z jemného hlinitého pískovce. Po 250 letech byl stav této krásné sochařské výzdoby takový, že hrozil pád z brány. Před 20. lety byly provedeny kopie levého anděla a sv. Benedikta. Kdo je sekal nevím, snad to zjistím. Nyní došlo na ostatní sochy. Sundali jsme je jeřábem a odvezli do ateliéru. Lucka poslepovala originál, domodelovali jsme jej, Hynek přivezl blok z Libný, osekal jej nahrubo a pak jsem mohl vytesat povrch do definitivního tvaru. Tohle čtyřikráte dokola. Celý rok závod s časem. Jak sochy v ateliéru vylézaly z kamene dávala jim moje dcerka jména. Velký pravý anděl s mitrou se jmenuje Floriánek, levý andělíček který nese kartuši je Vojtíšek, pravý je Tonda. Je to tím, že jsme při tom četli pohádkovou knížku Z notesu svatého Petra. Dnes jsem poprvé viděl portál bez lešení. 29. listopadu 2009.

Vojtíšek v ateliéru	Anežka a Floriánek
Floriánek, Vojtíšek a Tonda	Nové sochy na portále

Portrét Alice Salomon

2009

Zítra jedu na vernisáž. V zimě jsem modeloval portrét Alice Salomon. Je to velká osobnost, která před I. Světovou válkou založila mnoho škol a věnovala se sociálním otázkám. Mě ale více zajímal její obličej, výraz. Znal jsem jen pár fotek. Na každé fotce se tato žena dívá jakoby skrz pozorovatele, na to co je důležité, ale těžce dosažitelné. Na odlití do bronzu, ani na vysekání do kamene nebyly finanční prostředky, proto jsem jim do německé školy u Hannoveru věnoval odlitek v patinované sádře. Nevadí, důležitější je pro mě setkávání s vizemi lidí i přes propast časovosti.

Alice Salomon 2

Alice Salomon 3

Madonna pro Trapisty v Novém Dvoře

2009

Před rokem jsem byl přizván k tomu, abych vytesal kamenné sochy pro klášter Trapistů v Novém Dvoře. Trapisté v Čechách vytvořili společenství a prostor, který je obdivuhodný. Měl jsem možnost diskutovat s převorem Samuelem několikráte v klášteru i u mě v ateliéru o sakrálním umění. Nejvíce mě zaujala jeho věta : „ ..žádná socha pro nás nemá cenu, pouze ta, která pomůže být dveřmi, které vedou tam, kam usilujeme jít – k Bohu „ bylo to jednoduše řečené, člověkem, který je velmi umělecky vzdělaný a který mluví teprve dva roky česky. Samuel viděl rozpracovanou sochu, kterou jsem začal tesat před 19. lety – kopii Třeboňské Madonny. Je to socha z opuky, kterou jsem chtěl jednou dokončit pro naši rodinu. Přes tuto zimu jsem ji dokončil a její místo bude v klášteru trapistů v menší kapli, která je součástí konventu. Našla své místo. Našel jsem přátele, kteří o sakrálním prostoru uvažují velice hluboce a jsou také schopni své úvahy přeměnit ve skutečnost. Pokud bude někdo projíždět touto krajinou kolem Mariánských lázní, stojí za to jejich navštívit klášter a vidět tento kostel. Klášter Nový Dvůr

Madonna pro Trapisty v Novém Dvoře

Socha Immaculaty pro Vitorchiano

2008

V květnu 2008 jsem prožil měsíc života v italském Vitorchianu, kde jsem měl možnost uskutečnit další část práce pro pražský Mariánský sloupu. Pár podrobností jsem o této cestě napsal na http://marianskysloup.info. Pracoval jsem zde spolu s kamarády kameníky Tomášem Váňou a Hynkem Schejbalem zadarmo na třech dílech velké soklové části pod dříkem sloupu. Pískovec pietra dorata nám věnovalo město Vitorchiano, žili jsme v malém kamenném domku ve vinicích, který nám půjčili sestry trapistky, které zde mají klášter, živili nás a Lazariáni z Prahy nám zaplatili transport kamene. Je to vize, která se pomalu naplňuje : udělat Mariánský sloup z radosti a bez peňez.
Byl to krásný kus kamenického života v prostředí s maximální možností soustředění na práci. Jako poděkování jsme dohromady vysekali malý mariánský sloupek pro klášter Trapistek a pro Vitorchiano. Tomáš sekal sokl, Hynek sloupek a já jsem vysekal sošku Imaculaty. Pracovali jsme z místního kamene peperino a osadili jsme ji na nádvoří kláštera.

italské město Vitorchiano	klášter Trapistek ve Vitorchianu
mariánský sloup	socha Panny Marie Imaculaty

socha Putti pro Arcibiskupský palác v Praze

2007

   V roce 2007 byla dokončena kopie sochy Putti pro Arcibiskupský palác na Hradčanském náměstí v Praze. Tesat kopie podle originálů původních soch je příležitost potkat sochaře, starší o několik století. Je to zdroj poučení a přátelství přes propast několika století. Při práci na této kopii jsem se seznámil s pozdně barokním sochařem Františkem Ignácem Platzerem.

práce na soše	dokončená socha
osazování sochy	socha na svém místě

Reliéf pro zpovědnici

2007

reliéf pro zpovědnici

Socha Imacullaty pro Černošice

2007

práce na soše	práce na soše
dokončená socha Panny Marie

Socha Madonny pro kapli Boromejek v Římě

2006

Na podzim jsem dokončoval menší sochu madonny z italského mramoru botticino. Spojilo se mi v této soše mnoho. Madonna je pro mne asi nejdůležitější možnost vyprávět příběh svůj, mé ženy, dětí i možnost zamýšlet se nad konkrétním životem této ženy Marie a jejího dítěte. Je zde také univerzální téma.
V té době jsem odjížděl na nějaký čas do Říma k sestrám Boromejkám. Kámen, ze kterého jsem sochu dělal je odlomený z velkého bloku, který jsem přesně před deseti lety zpracovával na oltář pro kostel sv. Karla Boromejského pod Petřínem v Praze. Když mi tento fakt, došel, bylo mi jasné, že sochu musím do Nepomucea boromejkám přivést. Nacpal jsem sochu do zavazadla a děsil se, co váha zavazadla na letišti způsobí. Letadlo doletělo, socha se nerozbila. Socha Madonny je v kapli Nepomucea v Římě.

Madonna pro boromejky, Řím 2006

Madonna pro boromejky, Řím 2006

Snímání sousoší géniů z Národního muzea

2006

Sochařství znamená také pohybování se sochami. Na jaře 2006 jsem byl
postaven před problém vymyslet sundání rozpadajícího se sousoší Géniů z
budovy Národního muzea. Znamená to přijmout stoprocentní zodpovědnost a
rizika s tím spojená. Sousoší má tři metry, tři a půl tuny a nelze
použít jeřáb ani vrtulník. Je 30 m vysoko.

Naučil jsem se při přípravě na tuto práci a při samotném transferu mnoho
a trochu více zešedivěl. Ale stálo to za ten pocit na konci. Někdy
přemýšlím, že u takovéto práce je tolik náhod a neznámých, tolik
možností průšvihů a skoro je to pohybování se na hraně, až skoro
pociťuji dobrotivou ruku někoho, kdo nás vede a ochraňuje. Díky za to.
Za mě, za mého kolegu kameníka Hynka, za lidi z muzea a lešenáře, kteří
tam nahoře nad Václavákem s náma byli.

Sousoší Géniů	Snímání sousoší Géniů
Snímání sousoší Géniů

Transfer gotických soch do New Yorku

2005

V roce 2005 transferoval sochař Petr Váňa společně s kameníkem Hynkem

Sundavání soch v Pražském Lapidáriu	Let do Ameriky
Sochy v Metropolitním muzeu v New Yorku

Kostel sv. Rocha

2005

V roce 2005 jsem měl možnost se podílet na obnově interiéru kostela Sv. Rocha v Praze na Žižkově. Tento kostel je v půdoryse založen na nádherné elipse. Napsal jsem na začátku svůj názor na řešení interiéru Pateru Szabovi, který je knězem velmi svěžího vnímání s obrovskou organizační schopností a on jej přijal.

„Kostel sv. Rocha je loď,má směr, příď, stožáry pilastrů i kapitánský můstek. Je to loď Naděje. Vstupuje se na ni skrze vodu křtu, není pevně připoutána k molu. Lze projít vodou a nastoupit. Směr Naděje je vidět před přídí, září zde v dálce bod,kříž, ústřední bod naší Naděje.“ Začal jsem tedy pracovat nejen na kamenném oltáři a ombonu, ale také na nové mramorové dlažbě, návrhu vstupní vitráže. Hlavní organizační tíhu nesl vikariátní technik Petr Wolner. Železný rám více než 6 krát 4 metrů velké vstupní vitráže vykovali otec a syn Kučerové a vlastní vitráž podle mého návrhu sestavila huť Jiřička – Coufal. S kamenickými pracemi mi pomáhal můj bratr Tomáš, kameník Milan Šturm s Petrem Škarvanem. Jmenuji všechny, kteří se na této práci podíleli, protože je to tak a byla to spolupráce, která mě přinesla mnoho nádherných zkušeností.

Kostel sv. Rocha	Kostel sv. Rocha
Kostel sv. Rocha

Bradáč

2005

Setkal jsem se s kamenem, který má velmi starý příběh. Nejsem historik, mohu jen vyprávět, co jsem viděl před sebou. V roce 2005 jsem byl jedním osvíceným donátorem – panem Bergmanem, zakladatelem První všeobecné člunovací společnosti osloven, zda by jsem mohl vytesat kopii starodávného reliéfu, který byl ve 12. století umístěn na románském Juditině mostě. Tento kámen sloužil pražanům jako nejstarší vodočet a v kronikách je zmínka o „hlavě Bradáče, kterému při povodni dosahovala voda ...“ Ve skutečnosti nikdo neví, co tato kamenná hlava zpodobňuje, kdo ji vytesal a proč. V říjnu jsem začal na kopii pracovat a bylo to pro mne poučné z mnoha důvodů.

Bradáč

Tesání Bradáče pod Karlovým mostem

Socha Madonny v Nezabudicích

2005

Sedmého srpna 2005 byla v Nezabudicích posvěcena Opatem Strahovského kláštera Michaelem Pojezdným socha Madonny, na které jsem pracoval jeden rok. Donátoři této akce obnovy mariánské sochy, která stávala na rozcestí nad vesnicí, mě dali zcela volnou ruku a já mohl vytesat poprvé Madonnu podle své vize. Chtěl jsem udělat sochu Marie uprostřed silného proudu – větru, který ji zároveň drží a zároveň není jednoduché jím kráčet, protože toto rozhodnutí znamená opouštět přebytečné, zdržující, pohodlné, nadbytečné řešení. Její plášť je podřízen směru větru. Není to vítr, je to tok smyslu příběhu, kterým jde, věří mu a nese střed této své víry na rukou. Je do tohoto smyslu zapojena. Cítím to tak.

Za velkorysou důvěru donátorů, Ing. Ladislavu Patlichovi a Prof. Romanu Makáriovi. Děkuji.

Sochař Petr Váňa, 8. srpna 2005

Madonna pro Nezabudice 2005	Madonna pro Nezabudice 2005
Umístění sochy	Madonna pro Nezabudice 2005

Sousoší Vzkříšení Krista pro pražskou Loretu

2004

V roce 1998 jsem začal pracovat na kopii barokního sousoší Vzkříšení Krista pro pražskou Loretu. Práce trvaly sedm let a 1.května 2004 provinciál řádu kapucínů dokončené dílo posvětil.

Je možné popisovat sochu od vylomení kamene, až po chvíli, kdy ji jeřáb osazuje na místo, kam je určena. Je možné psát o kameni, technice opracování, rukopisu, který zanechává dláto na definitivním povrchu, modelaci figur, kompozičním schématu. Pokud sochař pracuje na sousoší šest metrů vysokém po dobu sedmi let, je možné napsat jistě celou knihu.

Dnes, kdy je sousoší dokončeno, vidím jako nejpodstatnější napsat to, co mi celý tento příběh řekl o sochařství samotném.

Velký faktor je čas. Čas sedmi let. Přijmutí zodpovědnosti za rozhodnutí dokončit takto velkou práci. Přijmutí smyslu. Tento smysl musí být vyšší, než jen zajištění finančních prostředků pro vlastní rodinu. Zpravidla přichází po úvodních velkých krocích jako je nákup kamene, stěhování originálu do ateliéru a začátku odlamování velkých kusů určitý pocit nemožnosti dokončení. Pracnost promítnutá do časových možností vyvstane najednou v takové velikosti, že pokud by byl smyslem vzniku sochy pouze finanční přínos, závazek se stane neunesitelným břemenem. Poznal jsem, že v této rozhodující chvíli je třeba zcela se při práci oprostit od myšlenek. Smysl si nelze naordinovat, on zde latentně tichounce je přítomen. Oproštění od myšlenek je svoboda sochaře. Řídit myšlenkami své ruce je stejně hloupost, není možné určovat rozumem, teď uhodím jednou zde a pak dvakrát tady. Každý den je potom stejný. Stojíte u kamene a odsekáváte přebytečný materiál. Vnitřní vize Vás žene ke tvarům, kterým tyto přebytečné vrstvy překážejí. Čas se stává nepočitatelným. Je dokonce tak trochu natahovací. Ve chvilce, kdy zcela vypnete myšlení, je možné zažít zvláštní propojení mezi původními tvary historické sochy a novými tvary, vznikajícími pod vaším dlátem. Nemusíte už běhat detailně okukovat originál, zapamatujete si logiku, vnitřní konstrukci a cítíte rukama i ty tvary, které jsou již na originálu dávno odlomené, nebo dodatečně nesprávně namodelované. Někdy jsem se jakoby setkal s kolegou sochařem, který před několika sty lety přede mnou tesal stejným způsobem původní sochu. Z otisku jeho dlát se dá vyčíst jeho mentalita, energičnost, výška postavy, musel jsem se až usmívat. Z kompozice, ze směrů os lze zase poznat touhy a vize. Způsob prosekávání otvorů odhaluje, kam až vnitřní vize hnaly sochaře.

Tyto zážitky s kamenem se pro mě však staly závažnější, než jsem očekával. Sochař J. M. Bruderle, podle jehož poničené sochy jsem prováděl kopii, byl velkorysý ve své vizi. V průběhu práce na takto založené kompozici se setkal s mnoha problémy. Materiál, který zvolil, nebyl ideální. Podle historických záznamů zemřel vyčerpáním při práci. Dnes je pochován v prostoru Lorety. Sousoší po něm dokončil sochař Prachner. Nebylo možné neodečíst z povrchu originálu i tyto skutečnosti. Uvažování o smyslu sochařství se tak pro mě stalo znovu naléhavou myšlenkou.

Při práci na soše je možné zažít jeden velice šťastný okamžik. Najednou Vám dojde, že po dlouhotrvající mravenčí činnosti, je k dokončení celého díla již jen malý krůček. S nadšením začnete dotahovat plasticitu tvarů, dočišťovat kouty, zbavovat sochu sleposti, vyvstává najednou taková živost. Tuto chvilku jsem měl možnost zažít přímo v prostoru Lorety, kde jsem měsíc s mými přáteli kameníky dokončoval povrch po sesazení jednotlivých částí. Tím se stala Loreta jedním z míst, které se asi už nesmažou z mé sochařské paměti.

To co poznávám se snažím uložit do kamene, nebo na plátno. Říkám těmto svým volným sochám nebo obrazům příběhy. Nejde ani tak o jejich popis, nebo osoby. Jde o jejich smysl. Je možné pociťovat jeho jemné vanutí, to zachytává mou obraznost a já nemohu jinak, než jít, stoupnou si ke kusu kamene a pokusit se o tomto vanutí vyprávět.

Dostal jsem pozvání, za které jsem vděčný, bratři kapucíni mě umožnili vystavit tyto mé volné sochy a obrazy, které vznikaly ve stejné době, kdy jsem pro ně pracoval na kopii sousoší Vzkříšení Krista. Chtěj bych jim tímto poděkovat, bylo to sedm krásných sochařských let.

Práce v atelieru	Osazování
Dokončené sousoší

Kostel sv. Vavřince v Nezabudicích

2004

Na jaře roku 2004 jsem byl vyzván, aby jsem navrhl novou liturgickou úpravu presbytáře malého, ale nádherného kostela sv. Vavřince v Nezabudicích. Tato malá obec na kopci nad přívozem Oty Pavla na řece Berounce, je místo, které již dlouho znám. Krajina je prastará, tvoří jí prvohorní krystalické břidlice. Všechny sochařské památky byly většinou v minulosti tvořeny v jiném regionu z jiného materiálu a sem převezeny. Nejkrásnější sochy v okolí jsou pískovcové subtilní sloupy se sochami světců ve Zbečně a na Křivoklátě. Navlhnul jsem oltář z pískovce.

Kostel je zasvěcen sv. Vavřinci, který jako jáhen byl pro svou víru umučen – upálen na roštu, který se stal ve výtvarném ztvárnění jeho atributem. Z kamene jsem tedy vytesal rošt, ve kterém je vpletena látka, jako spojení tvrdého, nekompromisního tvaru s měkkým.

S realizací oltáře a jednoduchého ambonu a hlavně s novou kamennou dlažbou se mnou velkou měrou spolupracovala firma Kámen Ostroměř.

Celá tato přestavba presbytáře by se nemohla asi uskutečnit bez velkorysosti Prof. Romana Makária, který je typem osvíceného donátora – dává sochaři svobodu v jeho rozhodnutí a toho si vážím.

Sochař Petr Váňa říjen 2004

Kostel sv. Vavřince v Nezabudicích

Kostel sv. Vavřince v Nezabudicích

Vitráže pro kapli řádu Milosrdných sester svatého Karla Boromejského

2000

K návrhu vitráží mě přiměli sestry Boromejky, které ve svém areálu nemocnice pod Petřínem v Praze vybudovali novou kapli. Tři velká okna o rozměrech 120 x 210 cm., možnost vlastní volby tématu i pro mne nový způsob vyjádření byly velkou výzvou. Nakreslil jsem svůj pohled na příběh Panny Marie v čase a sestry Boromejky jej přijali.
V prvním okně z levé strany je Zvěstování . Je to sestupování. Modrá barva je mariánský symbol a bílá sféra ji obklopuje. Prostřední okno je Nanebevzetí. Modrá barva je tažena vzhůru a bílá, jiskřivá sféra ji přijímá. Je to vystupování. Třetí okno je Zůstávání. V bílé přítomné, jiskřící sféře je pramen modré, který zde zůstává v krajině Země, kde se odehrály oba předchozí děje.

Sestupování	Vystupování
Zůstávání

Kostel sv. Kateřiny v Mladých Bukách

2000

Farní kostel svaté Kateřiny v Mladých Bukách je původně gotická stavba, později v baroku přestavěná, s mobiliářem, který byl zhotoven v 19. století. Asi neexistuje velký a malý kostel, je prostě kostel jako místo důležitého setkání. Pochopil jsem zde, že lidé do tohoto prostoru chtějí v každé době vstoupit a realizovat své nejlepší představy o řemesle a umění. Oltář, který jsem navrhoval, jsem chápal jako spojení barokního a gotického tvaru. Jako kámen, který nechce přehlušit vše, co je zde z předcházejícího snažení lidí, ale jako kámen, který přichází v logické řadě v současné době.
Oltář i ambón je ze dvou druhů mramoru, červeného sliveneckého a bílého mramoru Botticino. Ze stejných materiálů je i schod a dlažba.

Kostel sv. Kateřiny v Mladých Bukách

Kostel sv. Kateřiny v Mladých Bukách

Kaple sv. Vavřince pro řád Kapucínů v Praze

1999

Interiér kaple sv. Vavřince pro řád Kapucínů vznikl tak, jako dva roky předtím kaple v kostele sv. Josefa. Materiál, ze kterého jsme tesali oltář, ambón, svatostánek a sedes je opuka. Základ oltáře tvoří dvě masivní desky ze sliveneckého mramoru. Tento princip kříže doslova prostupuje a spojuje celý oltář. Vrchní deska byla prosekána a nasunuta na mramorové desky.
Kaple byla posvěcena panem biskupem v roce 1999. V roce 2000 jsem vytesal pro tuto kapli sochu Panny Marie. Měl jsem rok na přemýšlení o podobě této sochy a tento rok se změnilo přemýšlení o soše v úvahy o mém vztahu k Marii.
Sochu jsem vytesal bez modelování přímo do opuky v prosinci a před vánocemi jsem ji osadil v kapli.

Kaple

Oltář

Kostel svatého Bartoloměje v Zábřehu na Moravě

1999

Rok po dokončení oltáře pro kostel svatého Bartoloměje v Praze, mne požádal děkan František Eliáš o návrh oltáře pro děkanský kostel v Zábřehu na Moravě, který je zasvěcen stejnému světci. Když jsem pro pražský kostel řešil možné varianty kompozičního začlenění drapérie ( kůže), jako atributu sv. Bartoloměje, došel jsem k pěti variantám a myslel jsem si, že víc nemohu objevit. Nyní jsem byl před stejným úkolem znovu na jiném místě, v jiném prostoru, v jiných podmínkách. Uvědomil jsem si, že se nic neopakuje, vše je znovu jiné.
Oltář je kombinací červeného italského mramoru Rosso Alicante a bílého mramoru Botticino. Drapérie je vyřezána ze dřeva.

Kostel svatého Bartoloměje	Kostel svatého Bartoloměje
Oltář

kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze

1998

Práce pro kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze byl pro mne a mé kamarády kameníky čas, který se nezapomíná. Pracoval jsem zde společně s Hynkem Shejbalem, Petrem Benešem a mým bratrem Tomášem Váňou na kopiích čtyř barokních soch, které v baroku vytvořil Jan Jiří Bendl. Z božanovského pískovce jsme vytesali čtyři dvaapůl metru vysoké postavy evangelistů, celou novou balustrádu a tři vázy portiku průčelí budovy. Štukové části restaurovali Jan Bradna a Jiří Novotný. Kamennou dlažbu na balkoně jsme tenkráte pokládali s mým tátou. Práce trvala čtyři roky. Kopie soch jsme osazovali 11.11.1998. Požehnal nám Tomáš Halík, pro kterého jsme pracovali.

Zrodil se tenkráte základ naší huti, pracujeme spolu příležitostně dodnes. Sochař sám na velké zakázce neobstojí bez zázemí. Vylomení bloku, transport, předsekání hrubých tvarů a pak pomoc s osazením dokončené sochy je možné udělat pouze s těmi, se kterými chcete zažít, co byla kamenická huť při velkých stavbách. Toto vědomí přežívá, nelze jej zapomenout, pokud jím člověk jednou projde.

Originály a kopie	Osazování
Kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze

Kostel svatého Bartoloměje v Praze

1998

V roce 1996 jsem byl přizván řádem Šedých sester svatého Františka ke spolupráci s architektem Antonínem Malcem na obnově interiéru kostela sv. Bartoloměje v Praze. Měl jsem možnost pro tento kostel navrhnout a vytesat nový kamenný oltář a do dřeva vyřezat sochu Krista na kříži. Zároveň s oltářem jsem zhotovil z kamene pro tento kostel také ambon, kropenku a architekturu svatostánku. Práce trvala tři roky.
Kostel je zasvěcen svatému Bartoloměji a proto jsem do kamene oltáře vytesal atribut tohoto světce - jeho kůži, jako kamennou drapérii , ve které je uprostřed umístěn ostatek. Jako materiál jsem použil carrarský mramor. Drapérii jsem tesal bez modelu přímo do kamene. Myslím, že v sochařství je jedna krásná věc, člověk zde plně přijímá zodpovědnost za své rozhodnutí, v kameni se nedá nic vrátit. Dřevo je stejné , je jen měkčí a má větší živost, chtěl jsem udělat sochu živého Krista.

Kostel svatého Bartoloměje	Kostel svatého Bartoloměje
Kostel svatého Bartoloměje

Interiér kaple řádu Kapucínů pro kostel svatého Josefa v Praze

1997

Tato kaple vznikla v bývalé kryptě pod kostelem svatého Josefa v Praze na Náměstí Republiky, jako tiché meditační místo, bratří řádu Kapucínů.
Pracovali jsme na realizaci tohoto nápadu společně s mými přáteli kameníky Petrem, Hynkem, Tomášem, Petrem a mým tátou Josefem tři týdny přímo v areálu kláštera. Žili jsme v tomto společenství naplno s řádovými bratry a chápeme tuto práci také jako vyjádření toho, o čem jsme přemýšleli a diskutovali.
Kaple byla posvěcena v roce 1997.

Interiér kaple	Oltář
Svatostánek

Kostel svatého Karla Boromejského

1996

V roce 1995 jsem pro řád Milosrdných sester svatého Karla Boromejského nakreslil návrh nového oltáře pro kostel v Praze. Presbytář kostela svatého Karla Boromejského je vysoký, čistý, vyklenutý prostor. Na zemi je položena dlažba leštěného suchomastského mramoru, který má temně červenou barvu.
Pracoval jsem na kamenném oltáři, ambónu, svatostánku a sedes do roku 1996, kdy byl nový oltář o velikonocích vysvěcen. Snažil jsem se o napětí vyklenuté, leštěné, mramorové plochy v protikladu s hrubě opracovaným povrchem. Použitý je italský bílý mramor Botticino a český temně červený Slivenecký mramor.
Dodnes váhám, zda do této řeči leštěných a hrubě ploch, umístit bronzové sošky osmi skutků milosrdenství podle původní kresby.

Kostel sv. Karla Boromejského	Kostel sv. Karla Boromejského
Kostel sv. Karla Boromejského

Rotunda svatého Petra a Pavla na Budči

1994

V roce 1992 jsem si udělal malý kamenný model oltáře, který by vyjadřoval pohyb a zároveň působil neměnností místa. Dva tvary, které mají protichůdný směr a samy od sebe by se převrátily, drží a svazuje třetí kamenný tvar. Oni jej nesou, ale on jim dává jednotu a stabilitu.
Model jsem měl v ateliéru a když mi v roce 1993 otevřel P. Jaroslav Ptáček rotundu Svatého Petra a Pavla , měl jsem pocit, že tito dva apoštolové, kterým je kostel zasvěcen, jsou jako ty dva kameny, které jsou spojeny tíží a funkcí, kterou nesou. Oltář jsem vytesal do opuky, kamene, který je charakteristický románské době a blízký tomuto místu.
Další informace o rotundě na Budči si můžete přečíst zde.

Oltář

Kaple kněžského domova ve Staré Boleslavi

1994

V roce 1994 jsem byl přizván architektem Petrem Bílkem ke spolupráci na interiéru kaple pro kněžský domov ve Staré Boleslavi. Chápal jsem, že je potřeba vytvořit oltář, u kterého bude na menším prostoru i více kněží. Chtěl jsem udělat oltář jako pevné stabilní místo, ke kterému kněží přicházejí a o kterém vědí, co je jeho středem, je jim to dobře známo. Oltář je z bílého mramoru. Střed je viditelný ze čtyř stran a tvoří jej blok ručního skla, kde je uprostřed vložen zlatý pruh.
Spojení kamene a skla má velké napětí. Kámen může sklo snadno rozbít, ale může jej také chránit. Sklo může do kamene vnést světlo.

Kaple ve Staré Boleslavi	Kaple ve Staré Boleslavi
Kaple ve Staré Boleslavi

Kaple Svatého kříže v Berouně

1991

Návrh interiéru této kaple vznikl na základě mé diplomové práce na Akademii výtvarných umění , kde jsem byl v ateliéru profesora Stanislava Kolíbala. Udělal jsem tři sochy a jedna z nich byl kříž. Tento kříž je na čelní stěně kaple. Oltář a ambón jsou z bílého mramoru. Svatostánek je kombinací mramoru, leštěné mosazi a skla. Kaple byla dokončena v roce 1991.
Kříž je pro mne nejen zkřížení vertikály a horizontály, je to také jeho prostor a vše, co se od něj odvíjí, děj.

Kaple Svatého kříže v Berouně

Kaple Svatého kříže v Berouně