Blog

Pohádka o,

22.05.2010

pohádky jsou nejznámější ty „pravé“ jadrné, dobro – zlo: buch, prásk a zloduch je na maděru, princezna se vdává a chudý chasník bude zajisté tím nejvhodnějším králem. Volby jsou zajímavá pohádka, asi tam půjdu i když z důvodu tohoto pohádkového scénáře hojně používaného v našich končinách na všech bilbordech kolem silnic se mi spíše chce odjet k moři, dívat se na krásný čistý obzor. Tenhle scénář že politik je padouch, my s ním zatočíme a bude lépe, asi zabírá. Vyrábí se tak další politici, které tak do měsíce odsoudíme jeko zkorumpované darmožrouty a máme zase další záporné pohádkové bytosti do dalších voleb. Ještě že jsou volby jen občas, jinak by jsme se tam vystřídali všichni. Baví mi v života běhu hledat to pozitivní, a převedeno na pohádku se máme vlastně dost královsky. A tak jsem vymyslel, když už k těm volbám půjdu, takový systém.

Nebudu politiky odsuzovat. Vlastně některý je mi sympatický, že do toho jde, jiný méně, méně, méně a ....některý jen opravdu malinko. Tak nějakého vyberu, ale napíšu mu mail, že je jako můj kámoš politik a že mu držim palce. Že ho budu podporovat a taky se ptát, jestli všechno co dělá myslí vážně. Kdyby to nestíhal, tak že mu pomůžem s manželkou třeba hlídat děti. Kdyby to na něj bylo moc a propadal politické depresi, tak mu napíšu, ať nedělá voloviny a neztrácí naději. Navíc jsem věřící člověk, takže má ve mně taky přímluvce. Taky jsem sochař, takže když to bude dobře zvládat, tak mu pomalu začnu dělat bustu, třeba se někde jednou uplatní. Minimálně jako street art, třeba u Barandovskýho mostu. Spolu s ostatním uměním co už tam je, můžeme založit malou galerii. No a hlavně můžeme žít v pohádkovém příběhu, kde Maruška, když jde v lednu pro jahody, tak je přinese včas, protože jí kde kdo po cestě pomohl.

Ctrl – Home - Del

22.05.2010

je povel který když zadáte při prohlížení pošty, tak se Vám smaže vše to, co chcete a co víc, i vše to, co jste nechtěli. Zkrátka nezbyde nic. Takže pokud Vám někdo napsal a chystali jste se mu odpovědět, už nikdy jej nenajdete. A tak se omlouvám, protože tenhle povel jsem se naučil z praxe, ovšem nechtěné. Například zdravím kolegu mediálního archeologa, ale jen takhle do éteru, protože než jsem odpověděl, zmáčknul jsem sousední spam díky mým neohrabaným kamenickým prstům také společně s Home a Del.

Chřipka jako prase

13.01.2010

Je léto a pak zima, horko a mráz, den a noc. V loni jsem horečně pracoval, teď spím. Dělal jsem, aby se to stihlo do termínu, teď jsem pomalej jak šnek. Mám to lékařsky potvrzený, je zima – hybernuju, doktorka mi včera nebyla schopná najít tlak, pak se doměřila 60 na 100. Co je na tom divného ? Nic, je to tak. Někdy lidi tlak maj, někdy ne. Někdy si lidi půjčujou a nakupujou, pak to splácej a nenakupujou. Někdy jsou zdraví, pak dostanou chřipku. Jednou je ředitel galerie tenhle a pak není. Zdálo by se, že život je cyklický, ale ouha, není. Existuje také pravidlo o vstupování do řeky – poprvé – podruhé – možná potřetí – velká milost je počtvrté. Dál už to třeba nejde. Nejsme v prouhu času postrkováni cykly stále. A tak to, co mi z toho vyplývá, je vděk. Vděčnost – poděkování. Za to kdy je den, za to kdy je horko, za to kdy v krásné zimě odpočívám. Za to že jsem a ne sám.

4. ročník symposia Cesta Mramoru

05.08.2009

Symposium Cesta Mramoru žije ! Už třetí týden se tesá do mramoru . Ještě tento i příští týden a 16. srpna v 15 hodin Vás všechny srdečně zvu k dobřichovickému zámku na slavnostní odhalení čtyř soch, sochařů Václava Gatarika, Barbory Hapalové, Jury Plieštika a Miro Žáčoka. Těším se na setkání .

pozvánka na vernisáž

sochaři 4. ročníku symposia

Mediální archeologie :-)

17.04.2009

  Vědní obor, kterému se okrajově věnuji, je velice zajímavý a poučný. Vyvinul se tak nějak sám od sebe. Praktikuji jej vždy za chladného počasí. Mediální archeologii mi umožňuje systém vytápění našeho rodinného domu. Používáme kotel na dřevoplyn a zde je nejvhodnějším médiem pro zatápění starý denní tisk. Noviny je lépe před zapálením rozložit a zmuchlat, na ně pak třísky, polínka, škrtnout a je teplo. Při rozkládání jsem si všimnul, že velice zajímavá metoda jisté reflexe je, noviny před zmuchláním přečíst. Někdy postačí číst pouze titulky. Čas pro mediální archeologii je přímo úměrný ke stavu venkovní teploty a stupni promrzlosti ostatních členů rodiny.

Dnes po krásném teplém období několika týdnů, stačilo pouze trošíčku navečer přitopit a tak jsem se studiu starých novin mohl věnovat dlouze a vychutnávat všechny finesy této vědní disciplíny, jenž tolik bystří úsudek. Navíc hromada starých novin se ztenčila natolik po dlouhé zimě, že bylo možné začíst se do examplářů Mladé fronty Dnes či Lidových novin až z loňského léta.

Důležité je srovnání. Noviny přečtené napodruhé s odstupem jednoho roku, potěší, zahřejí i zděsí. Političtí protagonisté a komentátoři zde tvrdí s úsměvem, že se nikdy nemůže stát to, co se následně samozřejmě stalo, s pláčem a zarputilostí varují před jistým příchodem čehosi, co samozřejmě nepřišlo. Slibují jistotu, která nenastala a varují před hazardem, který se ukázal jako jediným stále platným, pevným a trvalým postojem. Zvláštní odrůda pro povzbuzení mimiky jsou politické radikální sliby. Oproti tomu dlouhodobé informace lze jen těžko najít i při nejpečlivějších mediálně archeologických postupech.

Tento vědní obor je i přes mé sezónní příležitostné angažmá natolik zajímavý a strhující, že se mi jednou dokonce stalo, že mi vyhasl kotel.

Jen jedné záležitosti se trochu obávám, a to je, aplikace vědních poznatků do praxe. Pokud by jsem je aplikoval opravdu důsledně, musím přiznat, že žijeme ve společenském systému, který neumožňuje při následných volbách aktivitu těm, kteří se chtějí čestně přihlásit k postoji, jenž se nazývá : Zdržuji se hlasování.

Důležitá kapka v moři informací

30.03.2009

  V předchozím článku jsem udělal chybu v nadpisu. Není to hrubá chyba, spíše nepřesnost. Bylo nepotřebné psát I.díl. Je mi zcela jasné, že už není třeba psát díl č. II. Je to otázka důležitosti. Není třeba zvětšovat důležitost čehosi, co ji již pozbylo. Možná by to bylo na škodu jednomu člověku, kterému by o malou kapku přibylo tekutiny do poháru sebedůležitosti. A sebedůležitost je škodlivá. Mohla by to být třeba kapka přetékající, proto pokud nenapíšu II. díl, věřím, že bude svět o kapku veselejší. A protože nic by se nemělo podle zákonu zachování tekutiny, či pozornosti, ztratit, raději nechám tuto jednu kapku dopadnout na informaci, která opravdu důležitá je. Vždyť celý zápas mediální pozornosti je o důležitosti.

Ve světě těch, kteří opracovávají kámen byl za posledních minimálně padesát let důležitou postavou hodnou úcty a pozornosti pan kovář Jaromír Sál. Uměl vykovat a především zakalit kamenické nářadí. Věděl o všech sochařích a kamenících, co dělají, kde pracují a s čím. Většinu nářadí mám od něj. Dokázal dokonce vymyslet a vykovat dláta, která se běžně nepoužívají, přestože v minulosti existovaly. Vzpoměl jsem si na něj právě nyní, když dokončuji kopii jedné gotické Madonny v opuce pro klášter trapistů v Novém Dvoře a používám velmi originální dláta, která mi k tomu on speciálně  vykoval. Jde vlastně o kamenická dláta, ale tvaru dlát řezbářských, ovšem geniálně zakalených, že jsem schopen tuto sochu dokončit ve stejném vzhledu a technologickém postupu, jako v době pozdní gotiky. Tak pan kovář Jaromír Sál tento měsíc odešel do nebe. Ve věku 83. let. A ještě před pár měsíci koval. Když se podívám do polic s mým nářadím, tak jej vlastně vidím. Je důležité, že žil zde na zemi. A tato malá kapka v moři informací, má pro mě chuť soli. Pociťuji její důležitost.

Nářadí

Plastika Entropia Davida Černého je dobrá (umění vážné – nevážné) I. Díl

15.01.2009

  Říká se tomu kouzlo nechtěného, ale já myslím, že David Černý není amatér, Je to profesionál. Obdivuji s jakou propracovaností a důvtipem je dílo provedeno. Trochu se účinkem své sochy zalekl a zaváhal, to je ale spíše sympatické a na významu to nic nemění.

Význam, který jsem v jeho soše našel, ač můj svět sochařství je na zcela opačném konci způsobu vyjádření je oslovující. Sám jej prožívám, přemýšlím jak tento fakt změnit, ovlivňuje mě. Tento význam mluví ironickou formou o systému a důvodech vzniku výtvarných děl. O tom proč a za jakých podmínek vznikají.

Výtvarné umění v prostředí Evropské unie a nejen zde v současnosti ovládají granty a sponzoři. Grant potřebuje galerie aby přežila, grant potřebuje výtvarník, aby mohl „věc“ do galerie „udělat“ a přinést, grant potřebuje odborný posuzovatel – kunsthistorik, aby mohl napsat článek a ten otisknout ve výtvarném časopisu, který potřebuje grant na to, aby časopis vyšel. Systém grantů je propracován do detailů většího a většího rozměru nevolnictví všech zůčastněných a projevuje se vytvářením dalších a dalších komisí, kde jsou výtvarníci, galeristé, kunsthistorici jako úředníci na obou stranách stolu. Do tohoto jednání vstupují sponzoři, hnací silou je pozornost médií. Souhrnný název je „multimediální umění“.

David Černý poukázal na funkčnost tohoto systému. Udělal to ve velkém. Proplul tímto systémem a na konci postavil za nemalé peníze sochu na VIP místo. Udělal jí tak, že se systém otočil a ustrnul v údivu, jak se to mohlo stát.

Existuje i výtvarný svět bez grantů. Znám jej, žiji v něm. Ale nechci srovnávat tyto dva světy. Spíše vidím fakt, že jsou díla předem považovaná za vážná, druhá předem za nevážná. Je to zavádějící kategorie. Kamenná socha, ač vážným materiálem zpodobněná, může být nevážnou trivialitou. Naopak socha z plastu se může, ač v groteskní formě, vyjádřit zcela vážně. Někdy může dokonce umění vážné i nevážné přispět k tomu, že se něco vážně změní k dobrému.

Dobrodružství této sochy Davida Černého se ještě vyvíjí a tak tento článek považuji za I.díl.

Prezentace knihy Pražská legenda

12.12.2008

Půl roku

25.11.2008

Socha je jako meteorit, ne svým tvarem, ale příběhem vzniku. Kámen, ze kterého bude socha, je po dlouhé věky spojen s planetou. Jednoho dne se oddělí, pomalu putuje, váhá. Potom se dostane do gravitace sochaře. Přitažlivé síly působí oboustraně. Přeskočí jiskra a zažehne se ohňostroj vzniku sochy. Kámen v tomto záblesku přijde o většinu své hmoty, sochař o mnoho energie, kyslíku a když společně dopadnou, mají oba hluboko vrytý čas společného příběhu. Je to čas narození sochy. A tento text je věnování, průvodní list, nebo zápis do matriky? Pro mě jako sochaře jsou to slova na cestu. Na cestu soše z bílého carrarského mramoru, kterou jsem dokončil 8.8.2008. Osazena byla v Rakovníku. Je to náhrobní plastika pro maminku jednoho člověka, který má rád výtvarné umění. Nechtěl jsem, aby tento kámen vznikl jen jako kámen smutku, či vzpomínky. Jeho název má jméno budoucího děje, jmenuje se „Vzkříšení“ . Pro mne zůstane nejvíce vzpomínek na tuto sochu z doby, kdy byla ještě ne zcela otesaná, na dobu kdy vidím co z meteoritu může být. Prožil jsem s ním cestu dlouhou půl roku.

lomy na mramor v Carraře	nový blok mramoru
práce na soše	práce na soše
po dokončení v ateliéru, ještě než ji odvezu

Čas myšlený a čas daný

30.10.2007

Dívám se na svět přes své ruce. To, co mi nejvíce zajímá je vidět čas. Je čas myšlený a je čas viděný. Čas myšlený je, alespoň pro mne, velice stresující. Čas viděný je krásný, obohacující. Pokud je hlava přesycena starostmi a nedá se ani v noci vypnout, stále přemýšlí. Hodnotí úkoly a čas, který je na ně plánován. Z této rovnice vychází, že času je málo. Úkoly, práce, nutnosti se do kalendáře ani nevejdou. Nezbývá, než se spolehnout na druhý pohled časovosti.Přijít ke kameni a začít tesat. Neplánovat, neobávat se, jen se dívat. Na vše, co má být uděláno, je čas dáván. Je možné jej vnímat. Je jiný. Je to dárek a dárky přece těší.P.S. pro kamarády, kteří nevěří, že se tahle socha stihne : už je skoro dokončena. 8.11. je na Hradčanské náměstí objednán jeřáb pro její osazení. Tím je čas plánovaný naléhavý, drtící. Čas u kamene je ale stejně krásný. Jen naléhavost a odlišnost těchto dvou je do očí bijící:-)

Andílek

na výstavu mrtvých těl nepůjdu

07.05.2007

Na výstavu mrtvých lidských těl nepůjdu, je to jednoduché. To, co tvoří lidské dějiny, je podle mého z velké části obsah lidské obraznosti. Je to poklad, klíč a velké tajemství. Chráním jej, vážím si jej. Je z velké části darován v dětství. Nyní jsem natolik svobodný, že mohu o obsahu své obraznosti rozhodovat. No a tím je to jednoduché, proč bych se díval na tuto výstavu, svá tajemství si střežím.

setkání

04.05.2007

Je mnoho druhů setkávání. Asi podle druhu záměru, ať vědomého, nebo podvědomého. Připadá mi, že většina setkávání jsou v dnešní době spíše obchodní schůzky. Jsou na bázi využitelnosti. Jsou záměrné. Také většina lidí má vyhraněný záměr - cíl - sen - vizi, ke které směřuje a využívá všech příležitostí. Setkání s někým je potom příležitost. Nehodnotí se krása setkání, ale prospěšnost schůzky. Čím zajímavější, vlivnější osobnost - tím větší příležitost využití tohoto času k uskutečnění osobního cíle. Chodím na schůzky. Vyhledávám raději setkání. Setkání je dar. Mění. Je dokonce možné, přejít ze spěchu schůzek na úžasnost setkávání.Znamená to ztrátu vytčeného cíle a nahrazení hledáním smyslu. Při objevování smyslu, začnou setkání do sebe jakoby zapadat. Jsem z toho nadšený, asi vyhodím diář.

Známá - neznáma

20.02.2007

Známá - neznámá, vědomá - nevědomá, je asi cesta sochařství. A pro mě je cesta sochařství způsob života. Zcela se vše propojilo. Práce - tedy sochařství, s mou rodinou, s přáteli, s mým časem - kterému se říká "volný", s mým nadšením i poučením - ze soch povedených i nepovedených. Jenom že, když se všechno takhle spojí v jedno, ztrácím hodnocení a rozdělování napovedené - nepovedené. Spíše je to prožívání, až takový odstup, který umožňuje se na vše dívat jako na příběh. Ten nelze hodnotit, jestli je dobrý, nebo špatný. To by bylo jako jed, otrava. Ten příběh plyne a místo hodnocení zkouším zažívat a chápat jeho smysl. Pociťuji, že smysl v něm je neustále. Pochopení tohoto se po nějaký čas vynoří, jsem si ho vědom, hřeje mě, dává mi nadšení. Potom se milosrdně znovu zanoří do plynutí a právě čas dalších událostí a rozhodnutí, překryje momentální pochopení smyslu příběhu. Myslím, že toto skrytí, takové "zanoření" pochopení na nejaký čas, je opravdu milosrdné. Pochopení je tak nádherný pocit, že mám chuť si jej přivlastnit, hřát se v jeho přítomnosti. To by s postupem času bylo ale nepravdivé, byla by to iluze, snaha o zastavení něčeho, co je plynoucí. A tak své pochopení s nadšením zase opouštím, s důvěrou, že se po mě neznámé sumě prožitých událostí a skutků znovu poskládá a vynoří. Objasní mi jej smysl, který plyne v příběhu neustále. Možná, že i kdyby již pochopení nevyplavalo na povrch, nevadí to. Čím dál více mi ze způsobu sochařského života vysvítá, že lze vnímat přímo smysl svého příběhu. A to je Někdo, s kým lze mluvit. Díky.

Název výstavy

25.01.2007

Sochy příběhy nazval jsem takto mou budoucí výstavu v muzeu v Jílovém u Prahy. Bylo potřeba říci název a tak jsem napsal ten nejpoužívanější pro sochy, které dělám. Teď mi to ale vrtá hlavou díky dnešnímu setkání s člověkem, který je velice přemýšlivý a s nímž jsem hodinu a půl strávil v báječném rozhovoru o zkrácení vnímání na pouhé pojmy, nazval to "výroky o skutečnosti". Bojím se zkrácení, nechci přijít o skutečnost. A tak se pokusím o vysvětlení, jen tak, pro sebe, možná i pro někoho, kdo čte dlouhé texty. Pokusím se neříci výrok o mých sochách, ale vrátit název výstavy do krabičky, která nebude otevřena. Pociťuji příběhy, jejich plynutí, jádro, náboj, abstraktní pravdu, konkrétní osobu, která nevědomky příběh naplňuje. Vidím před sebou děj, někoho, kdo je tímto dějem zcela pohlcen, až se stává jeho obrazem, zpodobněním, později ikonou, světcem. Stane se pojmem. Příběh svatého Tomáše - Zaváhání. Příběh svatého Norberta - ...... Příběh toho a toho - to a to. Nejraději by bylo zahodit popisky. Možná by stačily pouze popisky. Jsem člověk, který pracuje s kamenem. Přitahuje mě to. Když dlouho nemohu otesávat kámen, jsem nervozní, kreslím alespoň to, co budu tesat, až bude příležitost. Čím delší je čekání, tím větší nervozita. Potom je možnost, mám čas, mám dar času. U kamene nastává bezčasí, vypínám myšlení. Začíná příběh. Není to vzdálený příběh někoho. Jde o sled uskutečněných rozhodnutí. Rozhodnutí ne myšlenkových. Rozhodnutí rukou, očí. Vtahování do těchto rozhodnutí. Následnost jednotlivých mikro činů - jednotlivých úderů kladiva do dláta v souladu s viděním. V kameni je každý úder zvláštní svou důležitostí. Nelze jej vrátit. Odpadlá část ( šibra)se už na původní místo nikdy bezchybně nepřilepí. Je nutné přijmout zodpovědnost za každý úder. Přitom nelze rozumem zodpovědnost řídit. Tesání je nemyšlenkové, síla úderu i směr, je podvědomá funkce citu. Rodí se dobrodružný příběh. Zažil jsem několik zvláštních chvil, při opracování kamene - krystalicky čistý děj toho, co jsem zmateně právě popsal. Byla to chvilka, kdy jsem se díval na své ruce, jak pracují. Popisovaly ne to, co si myslím, ale to, co jsem právě v posledních měsících prožíval. Byl to vzorec mého příběhu. Tvar se obracel, z jedné strany na druhou. Uvědomil jsem si, že to není žádná vyjímečnost. Tak se to stává nyní a již to bylo, bude. Ale jak. Odkud to přichází, je a kam jde. To už je silný kafe kam až zašlo pouhé obyčejné ťukání do kamene. Silný zážitek, osobní příběh, který plynul po nějakou dobu. Ta doba byla těžko změřitelná. Příběh. Příběh Obrácení. Pak další dny jsem měl možnost znovu pracovat - byl to Příběh Zaváhání. Možné bylo napsat popisky, možné bylo začít číslovat - první, druhý. V číslech se ztrácela ta krásná životnost. Přesto, jsou to - kameny, mramory, sochy. Pro mě příběhy. Protiřečím si. Popisuji, dělám právě zjednodušený výrok o skutečnosti. Je to nedočkavostí, zítra až se rozední, půjdu do dílny zažít možná nad kusem mramoru příběh ......

Rozhodnutí

20.11.2006

Na přebalu jedné knihy jsem si přečetl znovu, tak často vyslovovanou myšlenku - soud o této době. Nejsem schopen se s ní ztotožnit. Tento soud zní : "..............únikem před neradostnou skutečností moderní konzumní společnosti". Nepřipadám si tak obklopen konzumem, nepřipadám si neradostně. Je mi vlastně velice dobře na tomto světě. Mám enormní pocit vděčnosti za každý další den, protože většina z nich je krásných. Možná je důležité, čím se člověk obklopí. Možná, podstatně důležitější je rozhodnutí a síla naplnit své rozhodnutí. Snad nejpodstatnější je zkušenost, že této síly k naplnění rozhodnutí není člověk schopen a je mu proto dávána. Rozhodnutí však zůstává na každém. Je blbost kritizovat spotřební společnost, vždyť ji ani neznám, nejsem schopen v celku poznat. Poznávám to, co je kolem mě a to jako spotřební nepůsobí. Vybral jsem si to tak, televizi jsem vyhodil před 10. lety, občas si koupím noviny, když nechci, nemusím. Věci co mám mi stačí, další kupovat mě nikdo nenutí. Topíme doma dřevem, studnu máme vlastní. Kdysi jsem se tak se ženou rozhodl. Naše děti tak vyrostli, nyní volí život, jak oni chtějí. Je krásné se na ně dívat a fandit jim. Práci miluji, dělám co mě baví a v sochařství mě baví mnoho příběhů. Jedna okolnost je ale na zamyšlení. Všechno je možné ztratit, vše je závislé na jediném. Prožívání osobního příběhu musí dávat smysl. Po dva roky jsem vždy v zimě chodil do nemocnice Pod Petřínem. Tuto nemocnici vedou Boromejky a zřídili zde také oddělení, kde se léčí děti ze závislosti na drogách. Jmenuje se Detox. Jednou v týdnu jsem si chodil s dětmi kreslit. Odhodlávám se znovu začít i letos. Příští týden začnu. Ty děti jsou perfektní. Jejich příběhy jsou ale velmi silné. Kreslíme většinou portréty, sebe navzájem. Při kreslení často vidím jejich tváře na rozhraní mezi rozhodnutím a bezcílností. Spotřební společnost, nebo nespotřební, kultura, umění, zaměstnání, škola, to je úplně fuk. Oni jsou na pomezí rozhodnutí co má a nemá smysl. Jsou obohaceni o tuto, tak základní volbu, kterou ve svém věku 14 - 18 let berou nesmírně vážně. Většina z nich je závislá na drogách proto, že jejich nejbližší jim pocit smysluplného života zdevastovali, nebo i vzali. A přesto, mluvíme při kreslení i o tom, že život je krásný. V té chvíli je a bude jistě nadějný i dál. Já to tak beru a je moje představy baví, někdy je rozesmějí. Obdivuji se Boromejkám, které Detox provozují. Stát jim pomáhá jen minimálně, provoz tohoto oddělení nemocnice je ztrátový. Úspěšnost vyléčení narkomana je prý obecně možná jen v 10. ti procentech. Držím řádu sester Boromejek palce, aby neztratili v tomto případě přesvědčení o smyslu svého konání. Pokud někdo čtete tenhle blog a máte možnost trochu Detox podpořit, udělejte to. Naše doba není konzumní :-) http://www.nmskb.cz/

Ž

30.10.2006

Tento blog je pro mě pokusem, testem. Jednou mě napadla myšlenka o pravdivosti bez mezí. Představa absence nepravdivosti. Snažím se ji prozkoumat. Není to jednoduché. Ale je to obrovsky přitažlivé. Úvaha je prostá, návod jednoduchý. Nelze ji prozkoumat teoreticky. Je to dobrodružná cesta. Veselá. Dá se vlastně po ní jít jen s určitou dávkou nadhledu, humoru. Říci pravdu vážně, je na pováženou. Mám kamaráda kameníka, velice si ho vážím, ten říká pravdu vždy. Má zvláštní druh humoru, těžko pochopitelný. Často dostane přes hubu, asi proto, že není na první pohled znát, jestli to myslí vážně, nebo zda si dělá legraci. Myslí to po pravdě, znám ho. Naposled, když jsme spolu byli na pivu v Libni, tak jsem málem dostal přes hubu s ním.To co mi láká je životnost, kterou dostanou všechny události, pokud se držím tohoto pokusu. Možná jsem tak trochu "závislák" na pravdivých situacích. Nelze při tomto dobrodružství používat vypočítavost, ani kalkul. Má žena mi říká že jsem blázen. Jednou jsem si musel pravdivě přiznat, že mám nutkání jet do Prahy, ale nevěděl jsem proč. A byla to opravdu skutečná situace, zavolal mi jeden člověk a protože jsem byl právě před dveřmi jeho firmy, vešel jsem přímo bez ptaní sekretářky do kanceláře. Udivilo ho to, vymýšlel takovou malou boudu na mou peněženku, jak by jsem musel zaplatit dopravu kamene dvakrát. Usmáli jsme se a dohodli, že je vše v pořádku. Je to úžasné dobrodružství, vážně.Zkoušel jsem dát všanc pravdě i své přesvědčení, to v co věřím. Říkal jsem si, že pokud bude mít někdo takovou pravdu, že mě to přesvědčí, tak si to přiznám a změním se. Doporučuji, jednak je to zajímavé, protože jsem si všimnul, že ostatní lidi se zájmem poslouchám, ale hlavně vystoupí znovu ta životnost. Taková životnost rozhovorů a setkání, docela nabroušená do rozhraní. Tak jsem se trochu změnil, ale v tom, že jdu za tím, kde je ta životnost. Mám nutkání napsat velké Ž.

Má to smysl?

18.10.2006

Je možné žít v pravdě. Být zajedno v tom, co si myslím, co říkám, co konám a copociťuji. Pravda má smysl. Podle této jednoduché úvahy je doba vždy zralá na různé druhy a různé dočasnosti smysluplného konání. Někdy má smysl pouze vypracovat si nějaký obnos, aby bylo možno zajistit přežití své, to je nejkrátkodobější smysl naší doby. Zároveň nejvnucovanější. Kolotoč "Pracuj - kup si" a stále dokola je výhodný pro ty, kteří tento kolotoč ovládají, neboť jim umožňuje delší smysl. Jsou schopni získat nadbytek a zařadit do koloběhu ještě "Užívej si". Ti, kteří jsou schopni podle nějakých návodů, ať z doby dávné, či současné, přistoupit na princip místo "užívej si" "daruj", ti přicházejí pozvolna k otevření dalších dimenzí. V tomto bodu je však důležitá otázka. Je zachována pravdivost? Je možné být zajedno v tom, co si myslím, co říkám, co konám a co pociťuji? Pokud ne nemá to smysl. Nemá smysl rozdávat. Byla by to přetvářka, na přetvářku se dá si zvyknout. Končí to blbě, není už nadbytek, není co rozdávat, je lépe si přiznat pravdu a vrátit se. Nadbytek je vlastně darován v té chvíli, pokud to je obohacením. Nadbytek přichází. Není to jen materiální záležitost. Nadbytek je právě v tom, že pociťuji smysl a jsem schopen se jím nechat vést. Dokonce tento pocit rozdávat. Vstupovat tam, kde byl smysl ztracen a snažit se zažehnout naději smysluplného konání, že je to možné. Smysl sám nechat proudit, on přichází a zapaluje. Lidi jsou schopni se nadchnout. Hledal jsem Boha a zjistil jsem, že on je uprostřed Pravdy, je jejím smyslem, on je Smysl. Ale na to je doba připravená, nebo není. Smysl se jakoby vynořuje a ztrácí. Ne :-) On je tu vždy, to jen nejsme vždy schopni si přiznat pravdu.

Budišov - umění v zajetí peněz a politiky

11.10.2006

Dneska jsem se dozvěděl, že policie zatkla a zavřela starostu Budišova. Celkem mě tato událost rozhodila. Budišov totiž znám a dokonce pro tuto obec pracuji. Pan starosta Péťa byl zavřený za machinace s penězmi na kulturní památku, na opravu zámku v Budišově. A já pracuji na opravě soch u tohoto zámku. Tedy podle smlouvy jsem měl na restaurování krásného sousoší Svaté rodiny letos pracovat, ale z Budišova se nikdo neozval už rok a prý nemají peníze. A zatímco mě stojí v ateliéru sousoší z rozpadajícího se kamene. Někdo se prý domlouval, jak získat peníze které jsou na sochy v Budišově určené.Tak trochu mi to připomíná, jako kdyby si někdo vyhlédnul invalidu, jako dobrej kšeft, systém - koupím mu berle , bude mi vděčnej, dám mu dřevěný, vyúčtuju duralový, zbytek si nechám. Jde jen o to, aby mi někdo na tuto dobročinnost dal správný grant.Jenže já se vzpírám tomu, aby se stávalo umění převážně předmětem kšeftů a politiky. Podle mého je jediná možnost: snažit se pochopit, co umění znamená, snažit se vnímat, jestli něco říká. To je samo s sebou - těžké. Znamená to mít citlivost, čas, touhu pochopit toho, kdo tenkrát sochu nebo obraz udělal. Představuji si, jak dávám svůj vlastní lidský čas do toho, aby byla socha. To jsou hodiny a hodiny. Příjdou moje děti, "táto nech už toho, pojď si se mnou hrát", "ne já ještě musím dělat, aby ......" Vlastně proč. Aby jednou někdo vzal tu sochu co udělám, jako předmět svého kšeftu. Aby se ani trochu nezamyslel nad příběhem té sochy a jen z toho dojil peníze, ať se socha třeba rozpadne. Je to smutný, vzpírám se tomu, vzpírám se politice systémem "dřevěných berlí". Ať se nad tím tito tvůrci grantů zamyslí. Berou tím chuť do života například spoustě sochařů a malířů. Berou jim smysl, proč umělecká díla dělat, proč jim věnovat lidský čas. To potom je i umělec odrbán a ponížen jen na to, že si vydělává na živobytí a je vlastně taky pasován do role kšeftaře. Ne že by takoví nežili. Ale já tomu nevěřím. Jsem asi blázen - optimista. Sochy se dělají do kamene těžko, ale na dlouho. S nadějí, že ti kteří kolem nich budou chodit, si jich všimnou, budou je chápat a mít rádi. Budou hledat smysl v nich. Ten musí z jejich přítomnosti vyzařovat, protože sochaři je přece dělají s nadšením, že jejich hodiny s kamenem smysl měli.To sousoší z Budišova je krásné, chtěl bych jednou jeho restaurování a kopii dokončit. Ne jako kšeft, ale proto, že ten, kdo sochu dělal, jí dal s radostí kus svého života a to je na té soše znát.

Sousoší Budišov

Počítač

20.03.2006

Lidé jsou usilovní ve vytváření dalších živoucích světů. Nevím, zda tyto světy jsou latentně přítomny a my do nich jen vstupujeme, nebo zda je přímo vytváříme. Nevím. Vidím ale s určitostí něco ve svém žívotě. Je zde nový velice po přítomnosti a pozornosti dychtivý svět počítačů. Poutá pozornost, přitahuje ji, nořím se do něj. On žije z naší přítomnosti, mohutní jí, vynucuje si jí. Zabydlujeme se v něm a tím jej zpětně vytváříme. Dáváme mu energii, živíme jej. Při delším pobytu v něm pociťuji ztrátu tepla, doslova vychládám. Je veliký rozdíl, zda počítač používám ke svému záměru, nebo zda se jím nechám unášet. Rozdíl je v teple - je buď ponecháváno, nebo se ztrácí. Při tvorbě, například když maluji obraz, nebo pracuji na soše, tak získávám obrovské množství tepla - vnitřního a postupně i tělesného. U počítačové hry je tomu naopak - ztrácím tělesné teplo a postupně i vnitřní až k bezradnosti a depresi.

Blog

11.03.2006

Napsat myšlenku a vidět její ozvěnu. To je fascinující možnost. Vzpomínám na jednu chvilku v horách, na jihu Evropy. Byl tam neskutečně čistý vzduch, skály a vůbec žádná přítomnost civilizace. Bylo to v Albánii. Nikde nebyl jedinej drát elektriky, žádný signál telefonu. Hledal jsem tam tenkrát kamarády. Ten vzduch byl tak čistý, že jakoby čekal na slovo, které někdo řekne. Zakřičel jsem jména mých kamarádů a skoro jsem viděl, jak ten zvuk běží údolím.Možná je blog něco stejného. Chtěl bych občas zakřičet taky nějakou svou myšlenku, s nadějí, že se někdo ozve.Mnoho lidí se mě ptá, na pokračování příběhu mých ztracených kamakádů. Jak mohu odpovědět, když nic nevím. Do dněška čekám, že z těch albánských hor něco zazní.Rád by jsem přemýšlel na tomto blogu nahlas a pokud dostanu odpověď, bude na světě veseleji.